Dětství pod tlakem: Co se děje s našimi dětmi?

Jsou dnešní děti jiné než před třiceti lety? Nebo se změnil především svět, ve kterém vyrůstají? A proč máme stále častěji pocit, že je pro ně těžké soustředit se, zvládat neúspěch nebo se prostě chvíli zabavit bez obrazovky?

Poslední dobou nad těmito otázkami hodně přemýšlím. Jako máma tří dětí, ale také jako člověk, kterému záleží na tom, jak děti poznávají svět.

Když problém začne být vidět až ve škole

Ve veřejných diskuzích se často mluví o inkluzi, dětech s náročným chováním a přetížených učitelích. Názory bývají vyhraněné a každá strana má své argumenty.

Jenže někdy mám pocit, že nám uniká mnohem důležitější otázka. Proč má tolik dětí potíže zvládat každodenní nároky a co bychom mohli změnit ještě předtím, než nastoupí do školy?

Škola totiž není místo, kde všechny problémy vznikají. Často je pouze prostředím, ve kterém se výrazněji projeví.

Představme si učitele, který má ve třídě třicet dětí. Některé se nedokážou soustředit, jiné potřebují více podpory, další se obtížně vyrovnávají s neúspěchem. Mezi nimi jsou děti se zdravotním postižením či specifickými vzdělávacími potřebami, ale také děti, kterým chybějí běžné návyky a hranice. To jsou přitom různé situace, které vyžadují různá řešení.

A jeden člověk má všechny vzdělávat, motivovat, podporovat a zároveň udržovat prostředí, ve kterém se ostatní mohou učit.

Nedovedu si představit dělat takovou práci celý profesní život bez odpovídající podpory.

Mobily: Pomocníci, nebo problém?

Teď možná píchnu do vosího hnízda.

Myslím si, že na některých problémech dnešních dětí mají velký podíl mobily, sociální sítě a všudypřítomné obrazovky.

Vidím to i doma. Když čas u obrazovek nereguluji, poznám na vlastních dětech rozdíl. A myslím, že podobnou zkušenost má řada dalších rodičů.

Samozřejmě to neznamená, že technologie mohou za všechno. Mohou být užitečným nástrojem pro vzdělávání, tvoření i komunikaci. Záleží na tom, jak je děti využívají, co na nich sledují a kolik prostoru jim v životě zabírají.

Určité důvody k obavám ale přinášejí i výzkumy.

Podle mezinárodního šetření PISA 2022 uvedlo 31 % českých patnáctiletých, že je při hodinách matematiky rozptyluje používání digitálních zařízení.

A Světová zdravotnická organizace upozornila, že mezi sledovanými dospívajícími v mezinárodní studii vzrostl podíl těch, kteří vykazovali známky problematického používání sociálních sítí, ze 7 % v roce 2018 na 11 % v roce 2022.

To ještě nedokazuje, že mobily způsobují všechny problémy se soustředěním nebo chováním. Ukazuje to ale, že otázka digitálních návyků rozhodně stojí za pozornost.

Kam se poděla obyčejná nuda?

Vzpomínáte si, jak jste si hráli jako děti?

Stavěli jsme bunkry, vymýšleli vlastní hry, hledali poklady, lezli po stromech. Občas jsme se pohádali, něco pokazili, odřeli si kolena. A někdy jsme se prostě nudili.

A právě tehdy často vznikaly ty nejlepší nápady.

Dnes mají děti na dosah nepřeberné množství zábavy. A my rodiče máme někdy pocit, že jim musíme neustále připravovat program.

Jenže dítě nemusí být pořád zabavené.

Když se nudí, dostává příležitost samo přemýšlet, co bude dělat. Když se mu něco nepodaří, může hledat jiné řešení. Když si hraje s ostatními, učí se domlouvat, ustupovat, prosadit svůj názor nebo vyřešit konflikt.

To všechno jsou zkušenosti, které se nedají jednoduše nahradit žádnou aplikací.

Respektující výchova neznamená výchovu bez hranic

Mám také pocit, že jsme někde cestou začali zaměňovat respektující výchovu za výchovu, ve které se dítěti nesmí nic odepřít.

Jenže respektovat dítě neznamená dovolit mu všechno.

Dítě má právo být vyslyšeno, má právo na své emoce, na vlastní názor i na chyby. Zároveň ale potřebuje vědět, že existují pravidla, povinnosti a hranice.

Může být naštvané, že musí uklidit hračky. Nemusíme jeho naštvání potlačovat, ale ani kvůli němu nemusíme pravidlo zrušit.

Může být smutné, že prohrálo hru. Nemusíme zařídit, aby příště vyhrálo. Můžeme mu pomoci s tím, jak prohru zvládnout.

A když se mu něco nepodaří, nemusíme okamžitě přispěchat a všechno vyřešit za něj.

Co tedy můžeme udělat jinak?

Nemám univerzální návod. A rozhodně si nemyslím, že by všechny rodiny měly žít stejně.

Ale věřím, že velká změna může začít u docela obyčejných věcí.

• Čtěme si spolu. Nejen kvůli slovní zásobě a porozumění textu. Také kvůli společnému času, rozhovorům a příběhům.
• Choďme ven. Nemusíme pokaždé plánovat výlet. I obyčejná procházka může být dobrodružstvím, když necháme děti objevovat.
• Hrajme společně hry. Děti se při nich přirozeně učí dodržovat pravidla, přemýšlet, čekat, spolupracovat i prohrávat.
• Nechme děti pomáhat. V kuchyni, na zahradě nebo doma. I když to s nimi někdy trvá déle.
• Dopřejme jim volný čas bez připraveného programu. Nemusíme jim každou chvíli nabízet další aktivitu.
• Nastavme rozumná pravidla pro obrazovky. Ne jako trest, ale jako přirozenou součást rodinného života. A zkusme je dodržovat i my dospělí.
• Dovolme dětem dělat chyby. Protože právě díky nim se často naučí mnohem víc než z dokonale připraveného úkolu.

A hlavně si s nimi povídejme. O tom, co prožívají, co je zajímá, čeho se bojí a co je těší.

Nejde o to být dokonalým rodičem. Jde o to vytvářet prostředí, ve kterém mají děti prostor růst.

A co naše školy?

Změna samozřejmě nemůže zůstat jen na rodinách.

Potřebujeme vzdělávání, které počítá s rozdílnými potřebami dětí, ale zároveň umožňuje učitelům skutečně učit. Potřebujeme odpovídající podporu, smysluplná pravidla a více prostoru pro přemýšlení, spolupráci, tvořivost i praktické zkušenosti.

A také větší spolupráci mezi rodiči a učiteli.

Nemůžeme po školách chtít, aby napravily všechno, co se děje mimo ně. Ale ani po rodičích nemůžeme chtít, aby sami vyřešili systémové problémy školství.

Jaké dětství vlastně chceme dětem dát?

Právě proto vzniká i Ptačí pírko.

Ne proto, aby děti měly další hromadu úkolů, které musí splnit. Ale aby měly příležitost objevovat, ptát se, přemýšlet, hrát si a trávit čas společně s rodiči.

Aby se mohly radovat z obyčejných věcí. Z nalezeného brouka, vyřešené hádanky, vlastnoručně vyrobené hry nebo dobrodružství za domem.

Protože dětství přece nemusí být dokonale naplánované, aby bylo krásné.